Proč bychom měli na středních školách učit kontroverzní autory a kontroverzní texty?

Tak, zaprvé, většinou to beztak děláme a ani nad tím možná moc nepřemýšlíme, což taky není moc dobře. Ostatně, kolik
z nás si spojí Françoise Villona s villonskou baladou a kolik z nás s tím, že se jedná velmi pravděpodobně o vraha. Je tato skutečnost už natolik součástí dějin, že soucit s obětí a pohrdání činem toho, kdo vraždil, se stávají mlhavou minulostí?

Přesuňme se však do moderní doby s nesmírnou bohatostí textů, autorů, a to i těch kontroverzních. O kterých máme učit
a které máme radši ponechat v utajení? A existuje vůbec nějaká hranice mezi akceptovatelným autorem a tím, kdo už je "za hranou?"

V České republice se k této otázce z hlediska legislativy přistupuje v podstatě vágně a snad je to tak lepší. Existují obecné zásady vzdělávání, které mají být v souladu se zásadami demokracie a humanismu, respektem k lidským právům ruku
v ruce s odmítáním diskriminace a násilí. O těchto univerzálně platných hodnotách snad nikdo z nás nepochybuje.

Klíčovým je, jakým způsobem pedagog daného kontroverzního autora, dílo představuje, zda nevynechává nebo naopak nezdůrazňuje určité aspekty života či knihy. Domnívám se, že platí spíše to první, že se těm nepříjemným bodům tvorby či života raději vyhýbáme, a to je chyba. Připravujeme literaturu o její pestrost, mnohovrstevnatost, mnohoznačnost.

Celkově umění, ale zejména tedy literatura, se stává posledním komunikačním médiem, kde tu a tam platí něco, co se blíží absolutní svobodě slova. Pozor, zde v tomto bodě je nutné připomenout, že svoboda slova nerovná se automaticky dobro. Mnoho autorů ve svých textech pobuřuje, provokuje a bezesporu ubližuje: jednotlivci, skupině, miliardám. Znamená to však, že tento text, který jinak splňuje většinou myslitelných kritérií textu kvalitního, by měl být ze školního kánonu vyškrtnut?

Vůbec ne, a právě o těchto textech a jejich autorech je nutné mluvit. Vedeme však studenty, aby k těmto textům přistupovali kriticky, aby dokázali rozeznat to dobré i to špatné, aby se dokázali vyrovnat s tím, když nějaký text útočí na jejich hodnoty a slabá místa, protože právě nadhled v nich vybuduje silnějšího člověka. Naplno využíváme potenciálu onoho tolikrát omílaného pedagogického taktu, který jde v těchto situacích ruku v ruce s naší vyspělou čtenářskou gramotností.

Začal jsem tento text autorem a zakončím jej knihou, která dodnes budí kontroverze minimálně u desítek milionů muslimů. Tou knihou jsou Satanské verše, kvůli nimž se celý život Salmana Rushdieho obrátil naruby (letos tomu jsou tři roky od šíleného atentátu na něj během literárního festivalu v USA).

O atentátu na Rushdieho

Má snad někdo právo sáhnout na život druhého člověka kvůli tomu, že jej jeho kniha hluboce urazila? Ve světě, v němž chci žít, určitě ne. Satanské verše jsou především kvalitním uměleckým dílem a je zcela nutné a zásadní mluvit se studenty o tom, že dodnes umělcům hrozí smrt či v lepším případě perzekuce/vězení (Čína, Rusko) za to, že se svobodně vyjádří.

O cenzuře v Číně

a indexování v Rusku

Spisovatel může psát, o čem chce, je jedno, jestli to bude LGBTQR+ satira, židovsko-muslimská pornografie, kritika ruské armády, o eurohujerovi Klemensovi z Bruselu, co kontroluje dědečkům normy u kotlů, nebo ordinace v růžové zahradě... Sám sebe i své dílo pak vystavuje kritice. Ta, nechť je klidně zdrcující, drsná, nemilosrdná, ale nikdy ne cenzurní.

Mluvme o kontroverzi, učme o kontroverzi, učme o ní přemýšlet. Věnujme pozornost kontroverzním momentům
u kvalitních zahraničních i českých autorů, všímejme si kontroverzních momentů v jejich dílech, diskutujme o nich, zdůrazňujme, že svoboda slova není to samé, co dobro, ale, že kvalitní a vyspělá společnost jí vyhrazuje prostor právě
v umění.